Graffiti a kanceláře jdou dohromady, ukazuje umělec

Když v jedné větě padnou slova kanceláře a graffiti, zní to skoro jako chyba. To k sobě přece nemůže patřit. Ale ono ne, právě naopak. V brněnské Vlněně to svojí tvorbou dokazuje Michal Škapa, umělec pohybující se na pomezí graffiti a street artu, který obrušuje mentální hrany slova „kancelář“. To on stojí spolu s architekty ze Studia acht do velké míry za tím, jak vypadá cowork Clubco, který se bude za pár týdnů otvírat. Pojďte nahlédnout.

Jak se stane to, že developeři přizvou ke spoluvytváření designu kanceláří někoho, jako jste vy?

CTP, majitelé areálu, uspořádali před pár lety spolu s ilustrátorským studiem Drawetc. soutěž na vizuál dvou svých hal. Já jsem se jí účastnil a vyhrál jednu z pozic, a i když se to pak odkládalo, už jsme spolu zůstali v kontaktu. Spojil jsem se přímo s vedením firmy a předložil jim další návrhy. Spolupracovali jsem nejdřív na menších věcech, nějaké svoje obrazy jsem půjčil třeba do pražského Quadria.

Přímo ve Vlněně jste dělal mural (velkoplošnou malbu) na budovu bývalé výtopny, vizuál dočasných kanceláří managementu CTP a velkou část designu vnitřních prostor Clubca. Jak se domlouváte na tom, jak bude výsledek konkrétně vypadat?

Hodně jsem toho řešil s architektem celého areálu panem Hlaváčkem ze Studia acht, který tomu jde naproti a má skvělé nápady. Pozice, kde budou moje malby umístěné, jsme často vymýšleli spolu. Konzultujeme, jaká místa by se dala využít, a já pro ně většinou zpracuju víc návrhů.

Co na vaši tvorbu říkají sami stavaři? Nedivila bych se, kdyby vás kvůli předsudkům spíš hnali…

V případě CTP je hrozně důležité, že majitel Remon Vos je velký fanoušek umění. Spoustu věcí jsem řešil přímo s ním. Vlastně bych mu chtěl poděkovat za příležitost. On je neuvěřitelně energický, když ho něco chytne, jde si za tím. Právě díky tomu můžu dělat vlastně celkem šílenosti i u typově relativně strohých staveb, jako jsou kanceláře. A výborná je i spolupráce s panem architektem Hlaváčkem. Měli jsme spoustu společných schůzek i u něj ve studiu a on mi od začátku ukazoval, jakým způsobem do staveb projektuje zapojení nějaké formy živého umění. Líbí se mi na něm, že je to typ architekta ze staré školy, všechno kreslí rukou a barevnými pastelkami, v čemž se tak trochu protínají naše profese a zájmy (směje se).

Při tvorbě kanceláří se běžně hledí na to, aby tak nějak vyhovovaly všem. Jak z tohoto pohledu vnímáte Vlněnu a Clubco?

I tady se přirozeně musí dodržovat nějaké standardy, ale CTP dává prostor umění ve výjimečné míře. Obecně se to zlepšuje v celém Česku. I my už, i když o pár let později než na Západě, zjišťujeme, že lidé chtějí zábavnější interiéry.

Zpátky k otázce, co říkali stavaři, když jste jim začal sprejovat po zdech?

Nejdřív na mě samozřejmě koukali, kdo jim to tam leze (směje se). Teď už se ale známe, za tu dobu jsme si k sobě našli cestu. Řada z lidí, kteří se kolem staveb pohybují, už po počáteční fázi skepse přišla, a dokonce uznale pokývala hlavou. Jsem za to samozřejmě rád. Já jsem začínal někdy kolem roku 1995, dělal jsem spíš graffiti než street art, tedy ne intervence do veřejného prostoru, i když dnes se obojí hází do jednoho pytle. Z kořenů v graffiti čerpám dodnes, a i když se zhruba od roku 2010 soustředěně věnuju volné tvorbě a pronikání do galerijních struktur, nejdůležitější část mojí činnosti pořád spočívá v tom, že maluju obrazy a vytvářím různé objekty.

Jedním z nich je teď i ten neonový odkazující na název Clubco přímo v chystaném coworku. Jak vás vůbec napadlo začít si hrát s neonovými trubicemi?

Na začátku jsem jenom chtěl ozvláštnit jeden svůj obraz. To bylo v roce 2015 a na tom obrazu byly soustředné kružnice, tak jsem tam přidal jednu neonovou trubici, která zvýrazňovala jeden z kruhů. Postupem času jsem začal neony používat čím dál víc, vytvářel jsem z nich obrazy, sochy a objekty. První větší kousek jsem měl v roce 2017 na Signal Festivalu. Byla to socha s názvem Zjevení umístěná v Atriu na Žižkově a šlo o siluetu, za kterou bylo krevní řečiště a kostra. Byly to vlastně tři vrstvy za sebou naprogramované tak, aby různě problikávaly. Začalo mě to bavit. Neonová trubice má specifickou škálu barev a navíc je to staré řemeslo – trubice se dodnes tvarují ručně, vyrábí je sklář přímo nad plamenem, což je ale jediná věc, která jde mimo mě. Celé plánování sestavy a instalaci si už pak vymýšlím a dělám sám.

Z čeho se takové instalace skládají?

Jedná se o uskupení skleněných trubic, do kterých se vhání plyn a ten svítí v závislosti na tom, jak je trubka barevná. Existují dva základní typy plynu – červený a častěji používaný světle modrý. Barevnost ale vzniká díky tomu, jak je trubka takzvaně nasintrovaná, tedy vysypaná prachem. Základní škála barev čítá asi 30 druhů a k tomu se dá vyhrát s tloušťkou trubiček – ta se pohybuje od 8 milimetrů do 20, takže můžu vytvářet různé sestavy a vrstvy. Trubičky se dají také prostorově tvarovat a vyhrajeme si i s naprogramováním svícení. Je zajímavé, že v minulosti se v Česku neon používal ve velkém, ale teď ho válcují moderní technologie. Pomalu mizí, přitom třeba v Polsku si svoji pozici drží. V Česku ho dnes potkáte už jen v trendy kavárnách, což je podle mě škoda. Je ale taky pravda, že tohle řemeslo už se nikde neučí, jen se předává.

Jak vznikala instalace v Clubcu?

Ve hře bylo na začátku několik variant. Nakonec jsme zvolili střídmější barevnost a tvar odkazující k lince, klubku nebo niti. Souvisí to s názvem a odkazuje to i na historii Vlněny. Křivka bílé svítící linie plyne prostorem a vypráví příběh. Byla to pro mě první velká prostorová instalace, model sloupu a stropu jsem si vytvořil v měřítku 1:1 ve svém ateliéru. Výsledný tvar se skládá z více než třiceti trubic, pod stropem se zamotává do příslovečného klubka, aby odsud opět pokračovala jako vlnící se linie směrem k oknu a skrze něj dál ven. Tady navazuje na další klubíčko v písmenu O a potažmo na ceduli se svítícím neonovým nápisem Clubco. Takovou věc nejde dělat v kuse. Postupně jsem to celé vytvaroval nejdřív z měděných trubek a po kouskách odvážel na výrobu k „neonářům“. Zajímavá byla i samotná instalace, dělali jsme ji z vysokozdvižné plošiny. Všechno jsme museli mít spočítané na centimetr přesně, aby to do sebe zapadlo. A když jsme došli po těch asi 15 metrech zdola nahoru, tak to kupodivu skoro na centimetr vyšlo.

 
 
Co je v Clubcu ještě „made by Škapa“?

Michal Škapa