Šéf Studia acht: Jeden architektonický projekt může kultivovat široké okolí

Tenhle rozhovor měl jasný účel: měl být o Studiu acht, uznávané skupině architektů, která v Česku už téměř třicet let staví bytové domy, kanceláře, komerční objekty, stará se o rekonstrukce chráněných objektů a svoje brněnské kanceláře má v office parku Ponávka. Nakonec je to ale díky šéfovi studia Václavu Hlaváčkovi taky rozhovor o divokém rozjezdu podnikání v kapitalistickém Česku, o tom, co všechno znamená „mít vkus“, a o tom, jak se u rekonstrukcí památek rozhoduje, co se nechá a co naopak musí k zemi.

Studio acht je tak trochu holandské, jak se to stalo?

Studio vzniklo v roce 1973 v Rotterdamu jako společnost osmi kamarádů. Já jsem druhá generace, tak trochu učeň původních zakladatelů – zajiskřilo to mezi námi v roce 1992, kdy jsme se v Praze potkali při společném projektu pro jednoho rakouského developera. Měl jsem tehdy i nabídky odjinud, ale nechtěl jsem se stát součástí nějakého korporátu a přísné hierarchie. Ve svých tehdejších 29 letech jsem chtěl sám navrhovat, riskovat a mít svobodu v myšlení.

A taky využít všeho toho, co nabízely nové politické poměry?

Přesně tak. Hrozně mě lákalo zahraničí – měl jsem kamarády v Holandsku, Belgii, Porýní-Vestfálsku i severní Francii a chtěl za nimi. Svobodomyslností a odvahou mi ale bylo nejblíž Holandsko a najednou, na jaře 1993, přišla nabídka právě odsud, takže jsem odjel do Rotterdamu kvůli spolupráci na projektech v Praze. On to byl oboustranný zájem i od Studia acht, tehdy už měli v Česku výsadek, kolegu Villema Kaujita, a věděl jsem, že další – Ben Hoek a Ronald Vermaas, výteční osobití architekti – jsou ještě v Rotterdamu. Tam jsem na vlastní kůži poznal, že právě holandský rukopis, způsob myšlení a přístup k architektuře je to, co se mi líbí. Od architekta se totiž čekalo, že je nejen konstrukčně zdatný, vytrvalý a pracovitý, ale že fenomén estetiky prochází jeho návrhem od začátku do konce. U nás jsou architekti vytlačováni do pozice „hlavně aby to sloužilo“. V zemích, o kterých mluvím, je estetika vrostlá do společnosti. Stavba musí sloužit a musí být krásná, jinak nemá smysl do ní investovat. Někde se to ale těžko vysvětluje. Jsou vkusné země a země méně vkusné.

Jde to říct takhle paušálně?

Jde, opravdu si to myslím. Například Holandsko je vkusná země. My se snažíme, ale máme k tomu pořád daleko. Nevkus země jde ruku v ruce se socioekonomickou a politickou situací; a nyní převažuje ta část společnosti, pro kterou estetika neznamená nic. Ona totiž není jen fenoménem výtvarna, je to i společenská záležitost. Projevuje se v jednání i rozhodování.

Lepší se to? Myslím u nás v Česku.

Ano, kdybych si nemyslel, že jsme schopní zlepšovat se, zůstal bych v Holandsku. Máme historickou výhodu, že už jsme zažili éru velkorysého budování – když si přečtete, za jak krátkou dobu se tady zakládala města za Přemyslovců, je to neuvěřitelné. Víme, že to dokážeme. Když totiž chcete něco dokázat, musíte překročit hranici toho, že nemáte jistotu, jak to dopadne. Takové to havlovské o naději a smyslu. Mimochodem víte, jak se v Česku zakládala pobočka holandského Studia acht?

Zrovna se k tomu chci dostat.

Můj kolega Villem Kaujit jel tehdy těsně po sametové revoluci v autě z Leidenu do Rotterdamu a slyšel v rádiu projev Václava Havla, který zval zahraniční podnikatele, ať přijdou do Česka. Že už jsme svobodná, otevřená země. Tak stočil volant na Prahu a jel se podívat, jestli je to pravda. Někdy o půlnoci přijel na Václavské náměstí a tam na nějaké diskotéce založil developersko-architektonickou společnost. My jsme se potkali později na jednom projektu a pak mě taky jednoho dne naložil do auta, odvezl do Holandska a tam jsme se dohodli, že budeme spolupracovat. Villem působil v Česku až do roku 1996 a já jsem se pak v roce 1997 stal jednatelem české pobočky.

Dnes jste mimo jiné jedním z hlavních architektů Remona Vose, majitele CTP. Jak na to došlo?

Potkali jsme se tak, že kdysi poptával naše rotterdamské studio. Kolem roku 1997 už začínal stavět humpolecký areál, což bylo podle plánu mého kolegy Bena Hoeka, ale když už sem do Česka moji holandští kolegové nemohli jezdit tak často, vyzkoušel Remon mě a už to tak zůstalo. Projektoval jsem mu i jeho vlastní bydlení, a jak se na přelomu tisíciletí začaly nakupovat pozemky a rozjely se ve velkém projekty v Brně-Modřicích, Slatině nebo Plzni, tak už to jelo.

Existoval v začátcích českého studia nějaký plán, na co se chcete zaměřovat?

Ne, vůbec. Ještě před Remonem jsme měli za sebou jinou větší zakázku pro rakouského klienta, office park v nových Butovicích, jeden z prvních počinů kompaktního office centra. Ověřilo se tím, že zvládneme velké projekty, a pokračovali jsme s dalšími. Architekti vždycky projektují to, co se zrovna staví, v čem je trh silný – v 90. letech to byly kanceláře, na konci 90. let obchodní centra, kolem milénia se začaly, bohužel až pozdě, probouzet větší bytové projekty. Já jsem do toho přinesl ještě další proud, který se v Holandsku nedělal, a to tradici rekonstrukcí. Po škole jsem totiž začínal ve Státním ústavu rekonstrukcí památkových měst a objektů a nechtěl jsem se toho vzdát. Z toho pak vyplynulo třeba dnes už víc než 30leté působení na Pražském hradě.

Když se to tak vezme, vaše velké brněnské projekty – office centra Spielberk, Ponávka a Vlněna – tento vývoj dobře kopírují. Spielberk spadal do éry výstavby, dva zbývající už i do rekonstrukcí.

Ano, i když lokalita Spielberku byla v podstatě také brownfieldem, jen tam nebylo moc co bourat. Ponávka byla taková moje popelka. Měl jsem ji rád od začátku, věděl jsem, že je tady potenciál zapojení původních forem a nechtěl jsem bourat něco, co může dál žít. Jen se chvilku hledalo, jak projekt nastartovat. Ukázalo se ale, jak perspektivní je polyfunkce – nejdřív kombinace kanceláří s boxy, které slouží jako obchodní jednotky nebo sklady, později i další kanceláře a dnes už i bydlení. Vlněna zase představovala ohromnou výzvu, i když to provázelo taky hodně nespravedlnosti – CTP koupilo celý areál s tím, že je na něj kompletně vypsaný demoliční výměr, ale lidé to měli za zlé nám.

Trápí vás to?

Už to neřeším. Všechno mám od začátku zdokumentované, nechal jsem dokonce natočit i krátký film, ve kterém je vidět, že 80 procent objektů mělo demoliční výměr právem, byly opravdu v hrozném konstrukčním stavu. O zbytek jsem hodně bojoval a bojuju doteď. Dodnes třeba nechápu, jak se mohl bez ochrany ocitnout Bochnerův palác, který by se vlastně mohl kdykoliv zbourat, i když je to místo s obrovskou historií a skvělý příklad přechodu dvou architektonických období. I proto jsme nalili desítky milionů korun do jeho základů, abychom ho zachovali.

Vaše studio aktuálně pracuje i na dalších památkově chráněných objektech, třeba Sázavském klášteře. Až to vypadá, že se na ně specializujete čím dál víc.

Ono to má velkou setrvačnost, protože v Česku platí, že když chcete dělat zakázky většího formátu, musíte mít jako referenci portfolio několika takových projektů. Snažíme se to tedy naplňovat. Kromě Sázavy teď doděláváme například i Nové proboštství na Hradě, a to dokonce s novodobou dostavbou.

Rekonstrukce a možná ještě víc dostavby s sebou nesou ohromnou zodpovědnost. Jak se s ní smiřujete a jak se rozhodujete, co zachovat, a co naopak předělat nebo dostavět?

U takových projektů nejsme jako architekti nikdy sami, máme k sobě archeology, kunsthistoriky a další odborníky. Nesmíme totiž udělat chybu. Zásadní rozhodnutí už je ale na nás a musíme si ho umět obhájit. Když jsme například rekonstruovali děčínský pivovar, kde je dnes obchodní centrum, šly dvě třetiny objektů dolů, abychom mohli zachovat to nejdůležitější.

Podle čeho jste se rozhodoval?

Obecně musíte dát všechny vstupy dohromady, analýzu stavební i finanční, a podle toho jednat. V Děčíně jsem jedny sklepy hájil až do stavebního řízení, ale pak se ukázalo, že je zkrátka nezachráníme. Mezi dvěma úseky byl asi metr a půl výškový rozdíl a vyřešení tohoto problému by stálo tak strašné peníze, že by to ohrozilo ekonomiku celého projektu. Na druhou stranu, spoustu věcí se povedlo dát do pořádku. Jen za dva roky vyjednávání na stavebním úřadě spadly krovy na dvou křídlech, bylo třeba jednat. My jsme se rozhodovali v širším kontextu toho, jaké má místo význam pro okolí – dnes památkově chráněný pivovar s obchodním centrem stojí v původní čtvrti Bodenbach, Podmokly, někdejší krásné secesní části města. Ta by podle mě měla být chráněná plošně, jenže teď tam každý rok někdo jeden dva domy zateplí a krása se rozplývá jako sníh. Naši práci jsme brali jako ponouknutí k obratu, protože jeden takový velký projekt pomáhá kultivovat i okolí.

Václav Hlaváček