Hlavní architekt Brna: Revitalizace je vždycky lepší než nechat lokality bez využití

Pamatujete na Brno před 15 lety? I v blízkosti centra člověk chodil kolem velkých zchátralých areálů, které se ne a ne změnit k lepšímu. Zato v posledních letech se něco pohnulo a brownfieldy pomalu mizí. „Posunuli jsme se od řešení malých objektů k velkým areálům. Lidé chtějí, aby se lokality rozvíjely, a o město kolem sebe se daleko víc zajímají,“ zamýšlí se v rozhovoru o vývoji Brna hlavní městský architekt Michal Sedláček. A kromě toho pojmenovává další věci, na které se musí při rozvoji města myslet. Třeba na infrastrukturu. 

Co mizení brownfieldů nejvíc pomohlo? Museli jsme k tomu „dospět“?

Velkou roli v tom hraje fakt, že v Česku jsou dvě města, kde lidé opravdu chtějí žít, a to je Praha a Brno. V obou městech tak vzniká obrovský tlak na bydlení – za posledních deset let klesl oficiální počet obyvatel Brna o dvě procenta, ale v jeho okolí se o 19 procent zvýšil, protože v Brně zkrátka moc není kam se stěhovat. Lidé tady chtějí bydlet, žít, pracovat, ale nemají kde a revitalizace brownfieldů je na to všechno nejjednodušší odpověď. Získáme díky tomu tolik žádané město krátkých vzdáleností, polycentrické a smíšené. Výhoda navíc je, že v Brně máme v těsné blízkosti historického centra docela široký pás takových lokalit, které je možné využít.

Nejde ale jen o přestavbu objektů, potřebné je i napojení na sítě, MHD a dopravní infrastrukturu. Co z toho se zařizuje hůř?

Jednoznačně infrastruktura. Dnešní brownfieldy jsou velké areály, často uzavřené, nemají komunikace, pokrytí městskou hromadnou dopravou, a pokud mají kanalizaci, tak bývá neodpovídající. Dalším důležitým tématem jsou protipovodňová opatření, jejichž vybudování blokuje mnoho rozvojových ploch Brna. A k tomu se stupňuje tlak na zachování genia loci místa. Hlavně v posledních dvou třech letech se přístup k industriálnímu historickému dědictví mění, což se ukazuje například na Mosilaně. Ještě před dvěma lety investor předpokládal, že všechno zkrátka zboří a postaví znovu. Dnes se lidé ozývají, že to tak nechtějí. Společnost se posunuje.

Jakou roli má v tom všem samospráva?

Soukromý investor nikdy všechno nevyřeší, musíme hledat součinnost. Vezměte si, že v případě Brna je i Jižní čtvrť považována za brownfield, kde budou stavět převážně soukromí investoři. Ale i tam budou obyvatelé potřebovat silnice, kanalizaci, protipovodňová opatření, školy nebo školky, zkrátka spoustu věcí, které spadají do gesce státu a města. Proto je spolupráce všech stran klíčová. Například u aktuální přestavby Zbrojovky jsme řešili protipovodňová opatření, která jsou u této stavby podmiňující. Přemýšleli jsme, jestli by soukromý investor nemohl vystavět protipovodňová opatření, protože by celý projekt mohl pokračoval rychleji. Kdybychom to ovšem udělali, už bychom nemohli získat dotace, které jsou u takového projektu v řádu miliard zcela zásadní. Proto je kombinace zdrojů, přístupů a spolupráce tak důležitá. Zodpovědnost by se nikdy neměla překlopit na jednu nebo druhou stranu, všechno musí fungovat v symbióze.

Naučili jsme se to už v českém prostředí?

Je to pořád čerstvé, v Brně jsme například dlouho vyjednávali zásady spolupráce s developery, které zastupitelstvo schválilo na jaře. Zvykáme si. Vůbec tady zatím nefunguje PPP, tedy partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem v oblasti výstavby bydlení, přestože se o tom mluví – v Jižní čtvrti jsou pozemky, které patří městu. Zde by bylo možné spolupracovat se soukromým sektorem, aby vznikl mix městských, družstevních a soukromých bytů, což by pomohlo dostupnosti bydlení. To je ale úplně v počátcích.

Co by to zrychlilo?

On to podle mě opravdu již všechno zrychluje tlak vznikající z nedostatku bydlení ve městě. V Brně je to jiné než v Praze, protože tam je spousta investičních bytů a zahraničních investorů. To v Brně tolik nevnímáme. A zrychluje to i měnící se pohled na brownfieldy. Apeluje se na smíšenost jejich využití, aby místo nich nevznikaly třeba jen prostory pro bydlení nebo jen kanceláře, ale kombinace, aby dané místo mělo plochy pro bydlení, práci, komerci i volný čas. Brownfieldy se k tomu vyloženě nabízí, jedná se o velké areály. Jistě, inspirace v zahraničí je dobrá věc, ale u nás se projevuje hlavně tlak zevnitř, což je dobrá zpráva. Je to zpráva o tom, že tady lidé chtějí žít.  

Do jaké míry pomáhá další revitalizaci nevyužívaných oblastí chystaný územní plán?

Nový územní plán vnímá brownfieldy jako strategické oblasti, které se mají rozvíjet jako první, a počítá u nich s už zmiňovanou smíšeností. Dále nabízí velkou flexibilitu, která umožňuje stavět administrativu, komerci, byty, to všechno v nějakém mixu, ale ten mix není přesně předepsaný. Na druhou stranu je pravda, že všechny velké a dřív zanedbané lokality už se rozvíjí – na Špitálku byla vypsána v roce 2018 soutěž, hýbe se i Dřevopodnik, Mosilana, Zbrojovka, Kras, Šmeral nebo Jižní čtvrť. Každá lokalita je v jiném stupni, ale nic není zakonzervované. Ještě před pěti lety ale bylo všechno úplně jinak.

Územní plán sice mix nepředepisuje, ale přece jen… Existují nějaká doporučení? Protože na sociálních sítích se často setkáváme s nostalgií a voláním po návratu výroby do těchto míst.

Návrat těžké výroby nebo zkrátka té, která v těchto místech fungovala kdysi, je vyloučený. Pokud se sem výroba vrátí, bude mít úplně jiný charakter, bude to něco, co může fungovat v symbióze i s oním bydlením a volným časem. Takže pokud výroba, pak taková, která souzní s 21. stoletím, čistá, žádné továrny. Když mluvíte o zkušenosti ze sociálních sítí, my máme úplně jinou. Když pořádáme naše prezentace nebo jednáme se zástupci města a městských částí, tak i když v územním plánu počítáme s plochami pro těžkou a lehkou výrobu, lidé i zástupci samosprávy reagují tak, že je nechtějí.

A jak by tedy měl vypadat ten mix?

To je individuální. Máme jedno zásadní pravidlo, že by minimálně 30 procent mělo být vyhrazeno pro bydlení, což můžou být i koleje nebo hotel, zkrátka aby tam někdo žil. Zbytek necháváme na investorech, protože i jinde už se přišlo na to, že něco takového nejde do detailu naplánovat. Možné to je, jen když se zpracuje územní studie, jejíž součástí se stane i investor, městské části, odbory magistrátu. Jen z úrovně územního plánu to nejde. V tomto ohledu se toho také hodně změnilo. Dřív se zpracovala územní studie, která ale často skončila v šuplíku, teď se svolávají výbory a jednání, kde se o tématu mluví. Je to mnohem pracnější, ale má to smysl. Když jsme dělali aktualizaci územní studie Jižní čtvrti nebo Bosonoh, participovaly na ní dotčené odbory magistrátu, městské části i vlastníci. Vlastník bývá u brownfieldu často naštěstí jenom jeden, ale může jich být i víc, a to je pak složitá debata. Na druhou stranu výsledkem je dohoda, a když se to někomu nelíbí, je možné konstatovat, že své výhrady mohl kdykoli sdělit, protože se věc rok a půl projednávala. Ve výsledku to ale pomáhá důvěře v systém i ve výstavbě samotné. Lidé sice někdy bojují za zachování statu quo, ale revitalizace nevyužívaných oblastí je vždycky lepší než nechat věci být v současném stavu.

Michal Sedláček